Habešanka - Od H. C. Brooke

     Je mi opravdu líto, když musím říci, že bylo nemožné, když jsem před několika lety požádal o pomoc některé nejstarší členy „Cat Fancy”, nemohl jsem dostat žádná fakta o historii této krásné a zajímavé rasy v této zemi. Je to žalostný fakt a nemohu na to pohlížet jako na běžné, ale mám hlubší zájem nejen v chovu a i vystavování jak to dělá „Cat Fancy”. Mohu dát jiné příklady, které by byly tady nemístné. Podle mého mínění a podle mínění některých vynikajících evropských zoologů, habešská kočka může být považována za nejbližší k posvátné kočce starého Egypta (je smutné říci - prorok neměl žádnou čest ve své vlastní zemi! – nejsem si vědom, že by nějaký anglický přírodovědec obrátil svou pozornost na tento zajímavý chov). Z různých nástěnných maleb a i jiných maleb, které nám byly uchovány z doby faraónů, vidíme, že nejběžnější zbarvení domácí kočky v Egyptě před třemi tisíci let, bylo nejvíce jako africké divoké kočky dnes, tj. lehce pruhované jako tygr, žádné těžce podélné označení, kterému říkáme „mourovatá kočka”. Kdy a kde je původ pravé mourovaté kočky s jiným označením to nemohu říci a též si myslím, že to taky nikdo neví.

     Jeden cizí proslulý vědec napsal před několika lety, že považuje mourovatou kočku (asi tím mínil pruhovanou svisle nebo horizontálně) za vzor skrytý ve všech domácích kočkách s výjimkou siamské, a s tímto názorem i souhlasím, přestože jsem si jist, že nejen chovatelé Habešanek ale i S. H. Blues by byli raději kdyby tomu tak nebylo. Zkoumal jsem několik desítek kůží z africké divoké kočky, které měly tolik různých názvů v každé řeči (Fettered, egyptská a kaferská kočka v angličtině a ještě více v latině) a zatímco velká většina měla společnou šedou lehce pruhovanou formu, byly zde i jiné, které v stupnicích vedou až k Habešankám jak je známe.

     Pokud jsem mohl zjistit, první popis egyptské nebo africké kočky byl v knize „Smallfooted cat (Malonová kočka)” (Felis maniculata) od pana Reuppel v jeho „Atlas zu der Reise in Noerdlichen Afrika”. Ukazuje nám charakteristický znak Habešanky: malá velikost: „Je velikosti středně velké domácí kočky, o 1/3 menší než evropské divoké kočky: všechny proporce jsou v poměru menší”; barva: „okrová, tmavší na zádech (tzv. úhoří hřbet)”. Ilustrace ukazuje okrovou kočku se slabým značením na ocasu a nohou, obličej přesně takový jaký jsme našli na druhořadých Habešankách. Tato kočka byla nalezena v Nubii. 

     V nynější době v přírodopisném museu můžeme vidět malou Surdanese divokou kočku (Felis ocreata) rezavě červené barvy, menší postavy, se štíhlými končetinami s lehkým značením na ocase a nohou. Připomene nám to jistého Habešana šampióna, jeho barva je obdivuhodná, ale selhal v tickingu. Ve vzorcích, které jsem studoval jsem byl schopen sledovat jak pruhy u některých jedinců generacemi přejdou do skvrn, skvrny generacemi u některých jedinců přejdou do mramorování – dojem, který dávají některé Habešanky - a pak máme ty neoznačené kusy s větším či menším tickingem.  Nepodařilo se mi najít kůži s dobrým tickingem v britském muzeu, ale na velké výstavě ve Wembley jsem viděl několik kůží africké divoké kočky, vystavěné kožešníky, která byla téměř identická s Habešankou.

     „Cizí” typ, který my preferujeme v tomto chovu selektivně, je chov malých štíhlých a elegantních vzorků, proti těm jako „cobby” a masivních typů.

     V doprovázejících ilustracích ukazuji postupně africkou divokou kočku dnes z mdlé skvrnité formy do dobrého tickingu moderní Habešanky a na malbách papyrusu starých přes 2000 let najdeme hnědé tělo starověké egyptské kočky s pruhy (třetí stupnice Habešanky dnes) na nohou a ocase, břicho okrově žluté tam, kde hledáme hnědou u Habešanky.

     Jak už jsem poznamenal, před tím bylo nemožné získat detaily pokud se týká ranné historie chovu v naší zemi a jistě by měly být přístupné informace o chovu prvních Habešanek, od kdy bylo přijato úřední oficielní uznání, kdy byla prvně vystavována, kdo byl první vystavovatel a podobně. Některé detaily pokud se týče ranných exponátů by byly velmi zajímavé. Jeden z prvních odkazů, který jsem viděl byl v knize Dr. Gorgona Stablese „Kočky, jejich body atd.” z roku 1882. Kočka tam zobrazená je popsána jako majetek paní Barrett Lennard a byla přivezena z Habeše ke konci habešské války. Portrét ale není poučný, není podobný habešské kočce, kterou bych kdy viděl, ale mohu to přičíst zlému barevnému tisku. V originální knize „Book of Cats” (C. H. Ross 1867) žádný popis není, ale našli jsme toto sdělení: „Habešské kočky jsou tak vzácné, že když dívka chce vstoupit do manželství a má tuto kočku, dívají se na ní jako na dědičku.”

     Když Kočičí klub, skoro před 30 lety dělal co mohl, aby zničil Národní kočičí klub, vyloučil se titul Habešanka z jeho registru a vložil se tam „Ticks”. V té době se muselo říkat „britské ticks”, často zvané také „králičí kočky”, byly běžnější v různých částech země než jsou nyní; tyto kočky byly obyčejně s dobrým tickingem jako Habešanky, přestože některé měly skvrnitý zjev. Pan Louis Wain je měl velmi rád a pořídil pro mne dva nebo tři pěkné kousky z různých částí země. Jejich základní barva byla obvykle tmavošedá nebo černošedá, hlava měla vyhraněný „britský” typ, silně pruhované nohy a ocas. V té době se zdálo, že Habešanka byla ohrožena že vymře; těch málo co existovalo, chovatelé se styděli, koťata bylo obtížné chovat a britská ticks byla užitečná k vzdálenému křížení. Bylo obdivuhodné, jak se objevily v různých částech, čas od času z obyčejných „zahradnických koček” rodiče; toto si myslím, že je nepochybně obrácení se k starověkému typu. Asi před pěti lety jsem viděl pěkného kocoura, kterého vlastnil hlídač veřejné haly v severním Londýně; taky je okouzlující malá kočka v chatě blízko odtud, která se objevila v obyčejném smíšeném vrhu koťat, patřícím tauntonskému čalouníkovi.

     Před několika lety se objevil mimořádný a krásný exemplář mezi těmi, které vlastnil pan William Cooke; jeho základní barva byla smetanově bílá ale uši a hřbetní pruh ukazoval kožešinu podobnou králíkovi, tak charakteristickou pro tuto rasu. Netěšilo mne, že tato roztomilá změna se nechala zaniknout a dodnes vím jen o tomto jediném žijícím vzorku. Oči této kočky byly modré. Je velmi smutné, že apatie měla za následek ztrátu několika okouzlujících variet koček, a když vezmeme do úvahy kolik pěkných a zajímavých změn se objeví na králících, myších nebo krysách, které jsou horlivě pěstovány, cítím, že „Cat Fancy” má malý důvod být na sebe hrdá. Skutečnost, že tato bledost (albinismus) se ukazuje na výstavách, potvrzuje že to nebylo navrhnuto, kvůli náhodnému křížení se siamskými.

     Pravděpodobně nejlepší Habešankou v této zemi byly Sedgemere Bottle a Sedgemere Peaty, které vlastnil pan Sam Woodiwiss. Ony nebyly pokud vím z jednoho rodu a jestli je tomu opravdu tak, pak je opravdu pozoruhodné jak ty dva vzorky byly obdrženy. Měly obě barvu zajíce. Peaty skončila své dny u mě a vždy budu litovat, že jsem neuschoval její kožešinu, abych si uchoval její skvělou barvu, i když krásná vlnitá forma jejích delikátních končetin se stěží nechá představit těmi co jí nikdy neviděli.

     Asi před třiceti lety jedna velmi dobrá Habešanka byla vystavována panem Heslopem z Darlingtonu; paní Alice Pitkin též vystavovala některé slušné vzorky, některé byly dost tmavé a typu „britský ticks”. Pozdějí paní Clark z Bath vlastnila mnoho vynikajících vzorků.

     Já jsem v té době měl dost dobrý chov, možná nejlepší byla Chelsworth Peaty, o kterou se velmi zajímala královna Alexandra, pak princezna z Walesu, když jsem jí vystavoval jak kojila fretku na výstavě v Botanické zahradě. Poslal jsem jich dost do kontinentálních zvěřinců a chovatelům; začátkem století jsem se vzdal chovu psů a koček a odešel z Londýna na jihozápad země, abych se plně věnoval lovu. Kdyby se paní Carew-Cox v té době nevěnovala chovu, obávám se že by vymřely. Zanedbána – kdo ví proč – s Fancy nepředstavitelnou cestou, tato krásná a zajímavá rasa rozhodně dluží za svou existenci dnes, svojí oddaností a péčí paní Carew-Cox, která se čtvrt století starala napříč neznalosti, která by věřím tomu, odradila jakoukoliv jinou osobu ve Fancy. Ne pro její „velkoobchod” v plemenných poplatcích, samice, poháry a speciální příležitosti, ale stejně jako mnoha jiným chovatelům, proti špatným posuzovatelům, nedostatku uznání, špatných cen, nedostatku trhu a srdcervoucí úmrtnost koťat, tato kurážná dáma nesla habešskou vlajku triumfálně vpřed. Ona nemůže (nebo ze skromnosti nechce) mi říci kolik šampionů vychovala za posledních 30 let, kdy se zamilovala do prvního vzorku, který viděla v hotelu Winscombe, když jí řekli, že tam byl zanechán jedním z cestovatelů ze zahraničí. Mimochodem se mohu zmínit, že před mnoha lety paní Carew-Cox publikovala několik dopisů od pána, který byl střílet v Habeši a kdo uvedl, že zastřelil několik divokých koček, jejichž kůži přivezl do Anflie a která podle popisu se zdála ve všech směrech jako dnešní výstavní vzorek.

Pro zakončení dám teď popis a charakteristiku tohoto milého plemene.

     Vzhled Habešanky – je poměrně malá a velmi elegantně stavěná kočka s hezkými štíhlými končetinami, elegantní hlavou, poměrně velkýma ušima a jasnýma očima. Co se běžně říká ve Fancy „britský typ”, je zde mimo; my nechceme kulatou krátkou hlavu, male uši a silné končetiny. Pochopitelně pro ty co nevidí krásu v kočce, která nemá hlavu jako pekingská, Habešanka se mu líbit nebude. Četl jsem popis, který nazýval Habešanku jako vyzáblá a „napůl hladově vypadající”. Ale v každém případě člověk, který si umí vážit opravdu elegantního tvaru kočky musí uznat, že v tomto případě Habešanka má jen jednoho soupeře a to je siamská. Nejvíce oblíbená barva Habešanek velmi připomíná divokého králíka, vím s určitostí, že mnozí nemohou rozpoznat její srst od králičí, když jsou položeny vedle sebe, když je opatrně prohlídneš pak vidíš, že králičí kožešina je šedá u kořene (pod barvou) a kočičí je nebo má být rezavá. „Ticking” je největší základ u Habešanek a je způsoben načernalou nebo tmavohnědou na konečcích chlupů. Některé ty nejlepší mají ticking asi ¾ délky každého chlupu červenohnědou, pak dva nebo tři pruhy hnědého nebo oranžového odstínu a nejtmavší na konci chlupu. Jiné mají jen červenohnědý základ a tmavé konečky. Barva podsady srsti by vždy měla být co nejvíce jasná a čistá, ne neduživá hnědá, která by pak ubrala na kráse kočky.

     Před několika lety zde byly tzv. „stříbrné Habešanky”. Dívám se na stříbrnou jako na absolutně cizí barvu pro tuto rasu, ale přesto by nebylo na škodu, kdyby se tyto stříbrné držely jen mezi sebou, myslím si, že se nekonečně ublížilo rase tím, že představili šedý nádech na srsti s tím výsledkem, že krásné zdravě červené zbarvení, které jsme viděli na kočkách před tím, je pro nás podle všeho ztraceno. Jak začali, nebo když je křížením chtěli získat, to nevím. Nejsem si vědom, že by některé stříbrné existovaly nyní; osobně doufám že ne, přestože někteří se mnou v této věci nesouhlasí. Hnědá barva teplého odstínu je evidentně známá starším spisovatelům jako první habešanská barva a myslím si, že Harrison Weir v roce 1882 je ten první co se zmínil o „stříbrné” když toto zapsal jako dodatečnou myšlenku, poukazující na ně jako na novou varietu. Po určitou dobu byli někteří posuzovatelé po nich lační. Některé Habešanky jsou v celkovém vzhledu mnohem více šedé a jiné mají překvapující odstín do červenohnědé. Našli jsme stejný rozdíl u divokých králíků jejichž kožešina se tak blízce podobá těmto kočkám. Některé šedě vypadající mají ještě i zdravou základní rezavou barvu. Ale dát na celkový dojem barvy, tak bychom museli usilovat u těchto koček, ačkoliv se to zdá dnes nemožné, že je těžké dát lepší přirovnání než je porovnávat se zajícem nebo belgickým zajícem, které jsou tak populární u starších spisovatelů.

     Nepřítomnost označení, pruhů na hlavě, ocasu, obličeji a prsou je velmi důležitá vlastnost tohoto chovu. Když kočka nebo jiné kočky na výstavách mají nějaké označení, budou se ho posuzovatelé držet až do konce s podivnou vytrvalostí. Čím méně označení, tím lépe; ale posuzovatel nemůže pak dávat nepatřičný význam těm vlastnostem, aby pak zapomněl na důležitost něčeho jiného. Například kočka bez jakéhokoliv označení, zle stavěná jako „cobby”, co selhala v barvě a tickingu, kvůli nepřítomnosti označení je lepší než kočka štíhlá s dobrým tickingem, hezké barvy, ale je postižená tím, že má určité množství pruhů na nohou a ocase. Břišní srst nemá tick jako ostatní části těla a měla by být bez skvrn nebo pruhů, barva by měla být světle hnědá, v souladu s ostatními částmi těla.

     Moc bylo řečeno o „úhořím pásu”, tmavší lince, kterou některé vzorky mají uprostřed zad. Osobně to považuji za nedůležité, ale jestli se to připustí, nemělo by to být považováno za rasovou vlastnost. (Pro jednoduchý důvod, že všechny rasy mají tendenci mít linku na zádech, u některých je to absolutní defekt, v některých případech jako Habešanky to není problematické a je to některými lidmi schvalováno.) Malé černé zakončení ocasu se mi zdá, že dává hezké zakončení; paty jsou též černé. Uši velké a otevřené s načernalým nebo tmavohnědým zakončením je žádané. Hlava vypadá štíhlá a špičatá, ale nemá klínový tvar, nebo „tvar kuny” jako hledáme u siamské. Hlavy starších kocourů jsou pochopitelně masivnější a kulatější než bychom si přáli vidět u koček a mladých kocourů. Oči by měly být velké a jasné s příjemným výrazem, víc oválné než u „britských” koček. Co se barvy týká, dávám přednost jasně zeleným, ale hezké jantarové oko je rozhodně lepší než zelené vybledlé. Bílé známky jakéhokoliv druhu na prsou, krku, prstech jsou zakázány. Barva pacek by měla mít velmi delikátní žlutohnědý nádech, harmonizující s hlavní barvou.

     Charakter Habešanky je obvykle velmi jemný, spíše plachý, jen pomalu si zvyká na cizí lidi, ale je velmi laskavá a přítulná.

     Zkrátka, je to jedna z nejkouzelnějších a zajímavých ras co máme a je na čase, aby byly opět ukazovány dobré Habešanky, na které se nechá dobře spolehnout, že budou posouzeny ve „smíšených zvláštních cenách” na výstavách.