Historie koček
Historie koček všeobecně
Ve starověkém Egyptě se již dávno kočka těšila největší oblibě. Za její úmyslné zabití už tehdy padaly přísné tresty. Výchozím druhem, z něhož se vyvinula kočka domácí, byla pravděpodobně africká kočka plavá. V době kdy se lidé začali zabývat zemědělstvím, musela být kočka velmi zajímavým zvířetem. Pro jihoegyptské Nubijce byla totiž lovcem myší, bez kterých by už tehdy byly zásobárny zrna ve velikém ohrožení od myší. Čili tzv. pracovní kočka, která zajišťovala ochranu obilí před hraboši, tím vykonávala bezesporu záslužnou činnost a tudíž nebylo tehdy a ani v současnosti pochyb o její užitečnosti. Archeologové nalezli pozůstatky koček staré kolem 9 000 let.
To byl v podstatě počátek domestikace koček. Dalším důvodem byla zvláštní láska starých Egypťanů ke zvířatům, kteří chovali v posvátné úctě velké množství divokých a ochočených živočichů. Je těžké hledat proč se takto silná vazba kočky na člověka vytvořila právě v okolí Nilu, když obilné sýpky se vyskytovaly i jinde. Tato domestikace proběhla v době kolem let 5 000 až 3 000 př. n. l.
V egyptském pantheonu měly kočky důležitou roli. Především byla kočka vtělením bohyně Bastet, jejímž resortem byla mj. plodnost, rození dětí a fáze Měsíce.
Egypťané jí znázorňovali jako ženu s kočičí hlavou. Kontrola nad lunárními cykly plynula z toho, že kočka je aktivní převážně v noci, odpovědnost za plodnost a rození dětí pak z příkladné péče kočičích matek o potomstvo. K tomu je nutné přičíst pro kočky typickou eleganci a čistotnost, tajuplný pohled do noci zářících očí a zdánlivě nadpřirozenou schopnost náhle se na tichých tlapkách vytratit a stejně nečekaně se zase objevit. V tu chvíli máme před sebou skutečně zbožňované stvoření a v neposlední řadě mohla sehrát svou roli také kočičí nezávislost. Kočka je sice člověku přátelsky nakloněna a váží si spolužití s ním, ale zároveň se nepodřizuje a jde svou vlastní cestou.
Domovem bohyně Basket bylo město Bubastis východně od nilské Delty. Kolem roku 950 př. n. l. zde faraón Šešonk zřídil svoje hlavní město. Bastetin kult se tak rozšířil po celé zemi. Po cca 500 letech navštívil řecký dějepisec Hérodotos město a podal zprávu o skvostném, 300 m dlouhém chrámu, který byl vystaven k poctě bohyni Bastet. Žily zde tisíce koček pod zvláštní ochranou vysoce vážených kočičích kněží. Uprostřed bohatě zdobené dvorany této stavby byla několik metrů vysoká socha bohyně, obklopena 30 m širokým vodním příkopem. Také v jiných městech byly nádherné Bastetiny chrámy a skoro každý Egypťan nosil u sebe kočičí amulety ze dřeva, hlíny nebo kovu. Statisíce Egypťanů putovali do Bubastidy každé jaro na oslavy bohyně, doprovázené tancem a zpěvem, dobrým jídlem a obětinami.
Uctívání koček bylo tak velké, že byla povážována a ošetřována jako svatý klenot. Pokud v domě hořelo, byla kočka zachraňována ještě dříve než děti. Když zemřela, bylo jejich tělo nabalzamováno a ovinuto pestrými pásy, uloženo do malé rakve ze dřeva, bronzu nebo alabastru. Aby jim ve světě mrtvých nic nechybělo, dávali jim jejich majitelé do hrobu hračky a dokonce mumifikované myši. Při archeologických vykopávkách byly v okolí Bubastidy nalezeny tisíce kočičích mumií.
Více jak 2 000 let kvetlo na Nilu uctívání bohyně Bastet. V jiných středomořských zemích se ale kočka domestikovala jen velmi pomalu, neb vývoz koček z Egypta byl zakázán pod pohrůžkou nejtěžších trestů. Později v Řecku a Římě byla kočka považována za vzácné exotické zvíře. Při archeologických vykopávkách v římském městě Pompeje, které bylo zasypáno po výbuchu sopky Vesuv roku 79 n. l., nebyly nalezeny žádné stopy po domácích kočkách. O cca 300 let později však byly rozšířeny po celé Římské říši. Tolik k původu vzniku kočky.
